Sen o hradu aneb sladká schůzka

Začalo to snem v noci z pondělí na úterý.
Ocitnul jsem se někde v hradu na nádvoří. Vysoké zdi okolo, uprostřed stála nějaká stavba na čtyřech pilířích (stejně vysoká jako hradby – ty měly tak 35 metrů na výšku). Všude spousta lidí, hlava na hlavě. Hlavně vojáci. Chtěli jsme ten hrad přepadnout a dobít ve stylu alá Trójský kůň či infiltrace. Vylezl jsem na vysoké lešení co stálo u jedné ze zdí. Na něm stál jeden strážný, podařilo se mi ho potichu zabít nožem, jenže jsem ho pak neudržel a spadl mi přes okraj lešení dolů. A byli jsme prozrazeni… Pak najednou tu se mnou byl můj létací kůň, kůň nekůň – nakonec to skončilo jen u nějakýho létajícího pláště. Pode mnou se to začalo rvát. To se do sebe pustili vojáci s našima tajnýma lidma. A že jich nebylo málo. Někdo měl otevřít bránu, aby mohli naši další dovnitř. Nějak se to ale nedařilo. Sletěl jsem dolů, kde se dva naši rvali (točili se dokola s nožema v ruce jak nějací lupiči či co). Chvíli jsem jim tam dole pomáhal. Pak jsem vyletěl nahoru, to když se král rozhodl něco na té stavbě uprostřed zapálit. Už to dole vypadalo, že to prohrajeme, když v tom se někomu podařilo otevřít bránu. Všechno pak začalo hořet a padat.

Další sen byl o mimozemšťanech. Myslím, že byl inspirován Terminátorem 3. Zemi měli přepadnout nějací vetřelci z vesmíru. Věděli jsme přesně kdy přijdou. Byl jsem v Žamberku u babičky, když to přišlo. Byly to stroje. Na pásech, stejně jako ve filmu. Měli bronzovou barvu a hlava měla tvar hlavy psí. Doma jsem jich pár rozsekal, ale když jsem otevřel dveře a podíval se doleva, tak jsem ztratil veškeré iluze, že to dobře dopadne. Byly jich tam stovky, tisíce…

Pak následovalo úterý. Byl jsem na cestách, ráno ještě šlo, odpoledne taky (náhodou jsme jeli cca 300 m od místa vykolejení toho vlaku – zajímavý pohled na vagony na poli), navečer začalo sněžit, po dálnici se dalo jet tak sto deset maximálně, mimo obec tak sedmdesát.

A konečně dnešek. Pro vlčata jsem připravil sladkou schůzku. Namotávali jsme bonbon na niť, trefovali se bonbonem sami době do pusy, jedli bonbony na čas a taky hráli, podle vlčat, nekonečnou hru Doleva, doprava. Nebyla nekonečná – stačilo 10 minut a bylo po ní. No a za všechno byly samozřejmě odměny. Bonbony, čokoládový bonbony a tak. No a nechyběl ani 5-ti minutový fotbálek. Opět o bonbony.

Taky jsem dnes vyfotil (pouze telefonem) zahradnické umění mé drahé půle. Tož, pěkně jí to roste.