Různost světa

Dnes to bude o mé sobotní návštěvě Prahy, o tom, co vše jsem tam viděl a zažil, jak je tam vše různé a stejné. A také o mých nártech, které si už zvykly na brusle.

Poslední sobota byla ve znamení toulání se po Praze a lovu kešek. Je pravda, že jich bylo za ten den celkem dvanáct, ale že by mi nějaká vyloženě udělala radost (asi jen jedna), to zase ne. Je mi jasné, že umístit kešku do rušné ulice je poněkud náročnější než jí umístit u nás, uprostřed lesa. Přeci jen jsou v Praze celkem oblíbené filmovky. Ať už někde zastrčené nebo magnetem přichycené. Sem tam se dá narazit i na větší provedení, většinou opět někde v pařezu nebo na zemi pod kusem plastového krytu (i když tak asi nevypadalo originální umístění). Obecně nemám rád ty mokré igelitky, rozpadající se pařezy. Vždy to chce dost odvahy tam šáhnout a doufat, že je to keška a ne nic jiného. Proto mi příjde většina těch kešek po Praze podobná, stejná.

Aby to nebylo jen pořád o tom samém, rád jezdím metrem. Opravdu ne kvůli jezdícím schodům, po nich většinou chodím jako po těch normálních. Ale kvůli té různosti lidí, co tam můžu potkat. Stačí se porozhlédnout po peróně nebo ve vlaku. Vždycky si tak pro sebe říkám, co to může být zač ten člověk. Unavený manažer jedoucí domů, nervózní důchodce před chvílí opustíc super-hypermarket, kde se tlačil ve frontě na mléko v akci, puberťák jedoucí ze školy se sluchátky v uchu nebo jen obyčejný člověk cestující metrem. Obyčejný člověk? Kdo je to obyčejný člověk?

V pondělí navečer jsem byl s kolegou opět bruslit. I tentokrát se mi povedlo si brusle trochu víc utáhnout, takže po dvou kluzištích už jsem zas seděl, povoloval a zbavoval se nepříjemné bolesti v chodidlech. Nakonec jsem to vyřešil, brusle správně utáhl a bez potíží vydržel kroužit ještě necelou hodinu. A právě ani nártům se nic nestalo (odřeniny od posledního bruslení se zahojily celkem rychle), asi už si zvykají.