Opět se mi dnes zdál další sen. A tak ho sem napíšu.
Stál jsem s kolegyní (rozumněj jako kolegyně v tom snu – prostě parťák) u lesa na malé louce, trochu v kopci. Byli jsme na (snad) vojenském cvičení, možná jen ukázce. A naším úkolem bylo odstřelovací puškou zneškodnit někoho, kdo se k nám blížil mezi stromy. Já ani parťák jsme se netrefili a tak nám nezbylo nic jiného než útěk. Utekli jsme po cestě do lesa a po chvíli zabočili vlevo do svahu, mezi asi tak dvacetiletými smrčky. Nějak jsem se tam nemohl pod ně dostat – jako bych měl na zádech velký batoh a ten mi nedovoloval se pod smrčky vejít. Pořád jsem to zkoušel a strach z dostižení pronásledovatelem mně hnal pořád dál. Pak najednou střih a vlézal jsem do něčeho, co vypadalo jako novodobý, ale opuštěný bunkr. Díra do země. Na dně asi 130 centimetrů vody. Po stěnách, a na stropě nažloutlé kachličky. Skočil jsem tedy do té vody (viděl jsem se z boku – jak kdyby vedle mně stál kameraman taky ve vodě).
A to je vše. Víc si nepamatuju.
Kolegyně, jo? 😯 Tak že bych se s tou sekretářkou až tak nespletla? 😆
No opravdu parťák. 😆
Marťo dobrej sen fakt dobrej 🙂