o všem, co se mu zdá a co čte od roku 2006
Původně jsem dneska chtěl psát především o pražském víkendu, kde se opět pracovalo na nové stezce pro vlčata a světlušky. Nakonec mi do toho ale přišel jeden dnešní (včerejší) e-mail. Nejdřív zpátky k tomu víkendu.
Od pátku do neděle jsme rokovali, atd., atd. Å lo nám to celkem dobře, i když mohlo jít ještě o kousek rychleji.
Ani to tak člověku nepřijde, jak si to všechno umí příroda srovnat do latě. Srovnat tak, jak se ti to jen málokdy povede i na těch nejlepších váhách.
Když je někde na Zemi sucho, jinde zase právě probíhají záplavy, když některé místo spaluje slunce a tráva ani nevyroste a hned se mění v seno, je někde místo s pěti metry sněhu a dalším půlmetrem každou hodinu. Rovnováha…
Už tomu bude týden od poslední brigády v remízku, kdy nám v polovině brigády vypnuli proud. No, ne že by to udělali naschvál. Jak jsme se pak dozvěděli, vlastně za to nemohli. 🙂 I když to tak na brigádě nevypadalo, cestou domů jsem mohl na vlastní oči vidět, co bouřka způsobila.
Tuhle básničku jsem napsal před mnoha lety (2001) nejspíš v návalu nějaké můzy. Vznikla během několika minut a byla pro jednu slečnu s přezdívkou kelinka. Nebyla první ani poslední z těch, které jsem si zapsal za tu čtvrt hodinu. Takové hraní se slovy. Tahle slovní hříčka se jmenuje Sprcha.
Když jsem ještě nosil plínky, tak mou jedinou povinností bylo do nich prdět, každých několik hodin se křikem dožadovat jídla a při jídle toho co nejvíc okolo zamatlat. A pak se trochu prospat.
Jak mi roky přibývaly, rostl i můj obzor a s ním i moje nároky na svět. A taky nároky světa na mne. Ve školce nás nutili se otužovat ve studené sprše, všechno jídlo pečlivě dojídat (ano, děkuji vám, drahé učitelky – stále ještě po rajčatovém salátu zvracím) a po obědě se pokoušeli nás uspávat (což bych zas, na druhou stranu, dnes uvítal). Vrcholem všeho bylo si doma po sobě uklízet hračky a chodit ráno s Luborem kolem skladováku do školky.
