Pozor na práci ve výškách

Jak jinak, opět se mi zdály v noci na dnešek sny. Tentokrát dva.

V prvním snu jsem jezdil u sousedů před domem s autíčkem na dálkové ovládání. Bylo nás tam víc a tak po trávníku a po asfaltu drandilo asi pět takových různých aut na dálkové ovládání. Vždy od jedné garáže k druhé, přes trávník. Většinou jsem tam dojel se svým autem první. Pak někdo navrhl, abychom si dali regulérní závody. Od jedné garáže k druhé, ne po trávníku, ale hezky okolo po asfaltu. Závody začaly. Já zjistil, že se mé auto proměnilo v autobus a ovladač v ruce na ovladač jen s jedním malým volantem. A tudíž, že bude těžší autobus ovládat natož pak s ním vyhrát.

Druhý sen byl poněkud dramatičtější. Měl jsem pocit, že jsme vězni nebo nějací nedobrovolně pracující. Bylo nás asi patnáct oblečeni v jednotném šedivém pracovním oblečení. Natírali jsme na modro vysokou betonovou stěnu v nějakém sklepě nebo bunkru. Začínalo se natírat od shora, ve výšce asi osmi metrů. Nahoru jsme museli vyšplhat po lanech – štětce, válečky a barvu v ruce. Moje místo bylo vlevo na kraji, v rohu. Nějak se nám to tam v tom koutu vymklo a začali jsme asi tři ujíždět dolů. Problém byl v tom, že jsme dolů a nahoru museli vždycky všichni najednou. A tak i ostatní začali pomalu klesat. Moje lano bylo nahoře ne přivázaný, ale přehozený přes konzoly a tak se mi začal jeden konec ztrácet z dohledu a já se pomalu sunul dolů. Nakonec jsem skončil asi dva metry nad zemí – to když se uzel na konci lana nahoře zasekl.

Také jsem byl dneska vybírat koberce. Pečlivě jsem každou místnost změřil a vše si zapsal na papír… který však ve finále zůstal doma. Nezdá se, ale kvapem se blíží doba, kdy budou ty koberce potřeba. Objednaná postel již dorazila, musel jsem však vrátit čelo u nohou, aby na něm dodělali falc pro plnou výplň, která bude sahat až k zemi. Čas postele taky brzy nadejde.