Nemáte rádi předmluvy knih, ve kterých si na patnácti stránkách autor vylévá své srdce, plácá se po ramenou a děkuje partnerovi, vydavateli a tak podobně?
Jsou i jiné. Jsou i jiní autoři.
Stephen King vždycky chápal, že kladný hrdina nemusí pokaždé zvítězit, ale zároveň chápal, že většinou se tak stane. Ve skutečném životě vyhrávají kladní hrdinové každý den. Většinou se o jejich vítězstvích ani nedoslechneme (titulek MANŽEL OPĚT DORAZIL V POŘÁDKU Z PRÁCE by nejspíš mnoho novin neprodal), ale nejsou proto o nic méně skutečná… a beletrie by měla odrážet realitu.
…
Kladní hrdinové většinou vítězí, odvaha většinou přemůže strach, domácí pejsek málokdy dostane vzteklinu: to všechno jsem věděl už v pětadvaceti a vím to i dnes, kdy je mi 25 x 2. Ale vím i něco dalšího: každý máme ve svém nitru místa, kde prší takřka neustále, kde jsou stíny vždycky dlouhé a lesy plné příšer. Je dobré najít v sobě hlas, jímž dokážeme hrůzy těchto míst vyjádřit a alespoň přibližně je popsat, aniž bychom zároveň popírali průzračnost slunečních paprsků, které naplňují tak velkou část našeho každodenního života.
Stephen King, z předmluvy knihy Dlouhý pochod
[views][ratings]
I doslovy by se měly číst…
Až bude čas, všechny ty věci – se všemi souvislostmi – přirozeně vytrysknou jako slzy nebo smích. A když nevytrysknou, inu, jak kdysi řekl Konfucius, pěti stům miliónů rudých Číňanů je to šumafuk.
Stephen King, z doslovu prvního dílu Temné věže