První věta pro úplně neznalé: pro alespoň hrubou orientaci si na Wikipedii prostudujte stránky operace Anthropoid, atentátu na Heydricha a boje v kostele svatých Cyrila a Metoděje.
Tenhle film jsem s žádnými ovacemi nevítal a nijak speciálně se na něj netěšil. Očekával jsem spíš americké pojetí válečného akčního filmu. A to se mi také splnilo – alespoň částečně. Dovolím si být tedy trochu kritický.
Na začátek odkaz na web, kde je porovnání herců a skutečných postav – alespoň, co se podoby týká.
Film se točil podle skutečné historické události, takže je jasné, jak skončí. Zaujmout musel zpracováním. Prvně je v angličtině s českými titulky. A pokud alespoň trochu vládnete anglicky, ta filmová angličtina, včetně výslovnosti českých jmen, Vás bude tahat za uši celý film. Na můj vkus je ve filmu také dost romantiky. Chápu, že to museli trochu osladit, ale tohle už bylo trochu moc. Dále pak skutečnost, že téměř na potkání každému říkají, co mají v plánu, mi opět nepřijde moc reálná.
Pokud od tohoto filmu očekáváte nějakou akci, po prvních deseti minutách si odejděte třeba na popcorn a vraťte se až za dalších padesát minut – první hodina je prostě nuda. Na druhou stranu, závěrečná bitva v kostele je mnohem lepší. Sice ve skutečnosti trvala několik hodin a ve filmu dostala pouze asi čtvrt hodiny, i tak je to patřičná ukázka oné surové situace.
Ještě k té surovosti. Oceňuji na filmu právě onu surovost, která se nejspíš aspoň trochu blíží tomu strachu, napětí a obavám během války. V tomhle filmu se i umírá. Většinou jednoduše, rychle… a svobodně.
Pro mě tenhle film byl hlavně připomínkou oněch události, kdy mi opět došlo, jak dobře se nyní máme. Prostě se na film podívejte, třeba to dojde i Vám.
O seskoku do Protektorátu zpívá také Epydemye (video mi osobně nepřijde moc zajímavé, byť se v něm odehrává de facto ten samý výsadkový děj, mnohem zajímavější je ale text, který popisuje cestu Adolfa Opálky do Británie a zpět).
Vždycky jsem si říkal – vojáci, trénovaní, vycvičení. Jenže… nejstaršímu padnuvšímu v kostele bylo 30 let, nejmladšímu 22 let. Jestli jste věkově někde mezi tímhle rozpětím, zkuste doma říct: “ Sorry, tati, mami, drahá přítelkyně, já musím jít bránit republiku, a nejspíš už se nevrátím.“ Pak si sbalte batoh a vydejte se přes Polsko do Francie a Británie. Já si to u sebe moc nedokážu představit.
V jedné věci mám ale jasno. Tohle byli hrdinové.
[views][ratings]