Požár nového bytu

To napadlo v pátek sněhu, co? Prostě trocha překvapení po ránu. Ani jsem to mu nevěřil, kolik sněhu to přes noc napadlo. A taky, že tak rychle sleze. Když jsem šel ráno do práce, tak mi to nedalo a udělal jsem si fotku svého zachumeleného auta. Prostě poslední záchvěv zimy…

V noci na dnešek se mi zdálo opět několik snů. Jeden z nich byl trochu delší a akčnější. První část snu se odehrávala v nějakém nově zrekonstruovaném bytě (myslím, že dvoupodlažním). Nějak jsme to slavili nebo možná dokončovali. Celkem tam bylo možná na dvacet lidí. Deset v horním, deset v dolním patře. Většina z nich byli skauti nebo skautky od nás ze střediska. V horním patře také stála ohromná rohová vana – tak 3,5 na 3,5 metru – a v ní se koupala neznámá slečna, a jak to bývá většinou ve vaně, nahá.

Lidé ve dolním patře se rozhodli, že tu ještě zůstanou, protože čekají na koncert nějaké popzpěvačky, který se tam má konat. My ostatní jsme odešli a sedli si na náměstí na lavičky (vypadalo to jako v UO, pak zas chvíli jako v ŽBK). Sedíme tak na lavičkách a já se otočím a vidím, že kolem prochází jedna paní, ale jako ve zpomaleném filmu. Prostě pomalu. A za ní jsem ještě uviděl symbol telefonu ve čtverečku, jako z nějaké hry. Otočil jsem se k Blešákovi a řekl: „Něco se děje. Někdo volá na policii.“ A Blešák povídá: „Slyším ten hovor“. Prostě to uměl ještě o level lépe než já. Otočili jsme se a viděli, jak se z domu v protilehlém rohu náměstí valí kouř. Rozběhli jsme se tam. Hasiči (myslím, že dobrovolní) už hasili, oběhli jsme je, pokračovali dál a doběhli ke kovovým dveřím, které vedli na schodiště. Plivl jsem na ně, nic se nedělo a tak Blešák dveře pomalu otevřel. Po betonovokovovém schodišti a po stěnách kapala a pomalu stékala voda, občas něco překáželo.

Vylezli jsme o tři patra výš, kde se cesta rozdvojovala – dveře vlevo a chodba vpravo. Otevřel jsem dveře. Za nimi se nacházela velká místnost. Spíš podkroví bez podlahy. Sem tam ještě něco hořelo, střecha byla celá. Nejzajímavější bylo, že všude byla voda – tak čtyři metry – a hladina se vlnila asi dvacet centimetrů pod dveřmi. Blešák zatím na chodbě potkal nějakou ženu, nejspíš učitelku, která neměla o ničem tušení. Å la si ještě pro věci a že půjde pryč. Pokračovali jsme v prozkoumávání chodby a vlezli do prvních dveří. No, byly to záchody a sprchy. Zaslechli jsme nějaký šramot z chodby, možná by to mohl být ten, kdo založil požár. Čekali jsme až přijde blíž. Nakonec se z toho vyklubala ta učitelka se svými věcmi… A pak jsem se probudil.