Velryby jsou jedním z nejstarších (asi 50 milionů let) a největších (přes 30 metrů délky) živočichů na Zemi. Stejně stará je i jejich řeč. I ona se postupem evolučního vývoje (řekli byste, že mají velryby společné předky se sudokopytníky, např. daňkem? ) měnila. Prvopočátky velrybštiny se bohužel nedochovaly. A tak celkem hodně nedávno, vzhledem k těm 50 milionům let, se velrybština „ustálila“ a my máme velkou šanci se z ní zlomek třeba i naučit.
V roce 1959 australan F. G. Francis publikoval první vydání své knihy Pravidla spisovné velrybštiny. Francis v ní zúročil své dvacetileté zkušenosti s pozorováním kytovců. Například na straně 49 popisuje akcent a výslovnost. Zjistil třeba, že délka „výslovnosti“ je nedříve nejdelší, pak krátká a nakonec prostřední. Slovo velryba by tak správně znělo veeeelryybaaa. Pokud je slovo delší, toto se opakuje. Existují však také vyjímky. A také dialekty a drobné odlišnosti vzniklé rozprostřením po celé Zemi. Stejně tak třeba u nás na jednom konci republiky nevědí, co je to krýgl, na druhém zas neznají tůčko. To samé má i velrybština.
Až pokročím v čtení knihy dále, dám vědět. Velrybština je krásná řeč.
Inspirováno Aničkou aka Doris…
Takže to, co bylo v „Hledá se Nemo“, byla konina? 😐
Ba naopak. Tam je krásně vidět použití pochopitelné i pro děti. 😛
…jak tam ta rybka skočila do fitru aby zachránila ostatní…A to se cení, kolik nás je takovejch jako vona…….
Obávám se,že moc ne….neznám nikoho,kdo by kuli mě skočil do filtru… 😥
No jasně, to jsou ty příklady, které táhnou.
😀 Ryba je kámoš, ne žrádlo.