o všem, co se mu zdá a co čte od roku 2006
Uplynulo spoustu času od posledního příspěvku a ještě déle od poslední Gumídkové otázky. Snad to v příštích dnech alespoň trochu napravím. A teď už žádné zdržování a honem k nové GO. Věřím, že je mnohem lehčí než ta poslední. Zase na druhou stranu doufám, že vám vydrží alespoň dva dny. Tak mi tu radost nepokažte.
Máme za sebou myslím poměrně zdařilý volejbal s křesťanskou mládeží a ještě k tomu se nám podařilo vyhrát. Jsem zvědav, kdy uspořádáme další. Tam se mi podařilo vyfotit Aničku (fotka vpravo), jak sedí na pódiu. Trochu se mi rozmázla, protože se právě hnula. Líbí se ti Anička? Hlasuj na konci článku.
Dvě hodiny na zápas byly akorát, pak hurá domů.
Gumídková otázka. Dneska se jí nedočkáš. Myslím, že v polovině týdne by mohla dopadnou již šestá GO2. Snad jednodušší.
Když jsem ještě nosil plínky, tak mou jedinou povinností bylo do nich prdět, každých několik hodin se křikem dožadovat jídla a při jídle toho co nejvíc okolo zamatlat. A pak se trochu prospat.
Jak mi roky přibývaly, rostl i můj obzor a s ním i moje nároky na svět. A taky nároky světa na mne. Ve školce nás nutili se otužovat ve studené sprše, všechno jídlo pečlivě dojídat (ano, děkuji vám, drahé učitelky – stále ještě po rajčatovém salátu zvracím) a po obědě se pokoušeli nás uspávat (což bych zas, na druhou stranu, dnes uvítal). Vrcholem všeho bylo si doma po sobě uklízet hračky a chodit ráno s Luborem kolem skladováku do školky.
